Čtěme lidské situace, čtěme lidské osudy, vnímejme lidi okolo sebe. Zajímejme se o druhé, nebuďme uzavřeni ve své ulitě pohodlnosti. To je to, co bych tímto článkem chtěl opět říct.
Bude to vypadat jako stále omílané rady, které jsou už dávno samozřejmostí…nejsou! Co vidím kolem sebe, tak nejsou a to čím dál víc a je třeba si je pořád připomínat a mít na paměti. Uvedu tedy mé zkušenosti a mé situace (je to jen drobný výcuc z nesčetných situací) a prosím, budeš-li chtít, nacházej ve svém životě své situace, své pole působnosti, svůj způsob pomoci druhým :) Čím širší a obsáhlejší bude náš záběr v pomoci ostatním, tím více lidem okolo nás utvoříme krásné místo k životu :)
• Chlapi! Uvidíte-li maminku s kočárkem, která se potřebuje dostat do MHD, nečekejte, až to udělá někdo jiný. Berte to jako závod, ve kterém Vám nikdo jiný nesmí vyfouknout Vaše místo zachránce situace :) Proč to říkám? Připadá to každému samozřejmé? Mno…byl jsem třeba svědkem toho, že byla velice nacpaná šalina a maminka s kočárkem se potřebovala dostat na palubu. Přímo u dveří stáli 4 chlapi jako hora…bohužel to byli moderní muži-kanci této doby-vybaveni těmi nejnovějšími mobily a to jim pro jejich životní štěstí stačilo. Protože jaksi taksi převládá v dnešní době více láska k elektronickým zařízením, než k lidem okolo sebe, nikdo nehnul ani brvou. Já byl nacpán mezi lidmi a nemohl jsem se tam dostat. Když tuhle hrdinnost viděla jistá slečna, stojíc též u dveří, odhodila tedy ona svoje věci a chtěla sestoupit ze schodů dolů na zastávku…protože pršelo, tak bylo mokro, ona ujela a spadla ošklivě na schody a dost se praštila do hlavy…mno, tak proto to říkám. V životě jsou zkrátka momenty, ve kterých je chlap postaven do situace, kterou má a musí přijmout, protože tím plní svou úlohu muže -ochránce a toho, kdo pomůže ženě v nouzi. Bohužel se tak vůbec nestává. Musím se přiznat, že v té chvíli jsem tam chtěl naběhnout do těch borců a vysvětlit jim fyzicky, že to je jen jejich vina. Ano hněv mě dost pohltil, protože slzy stékající po tváři té slečny mě hodně bolely...
• Z veselejšího soudku…uvidíš-li těhotnou maminku s bříškem, nechoď se ji ptát: chcete si sednout? .., přijdi a řekni rázně, ale laskavě: "Pojďte si sednout, už jsem Vám vyhřál místečko :)" (tím ji překvapíte, zároveň nedáte možnost toho, aby odmítla a řekla nee :D ) a uvidíte rozzařující se osobu jejíž starosti a to, co má ještě zařizovat ve městě, je nyní odváto někam pryč, protože se k ní někdo (většinou možná jen jednou za tento den) zachoval laskavě. Dnes už moc lidí nebude čekat laskavost. Lidé už dnes vůbec nečekají, že k nim bude někdo milí…pojďme to změnit :). Ano je to smutné, že v dnešní době se člověk víc diví, že se na něj někdo mile usmál, pozdravil ho na ulici (přesto, že se neznáte) ,že pro Vás udělá laskavost a nechce za to peníze :D, než tomu, že je někdo na Vás hnusný. Neboť většinu dnešních „laskavostí“ si lidé vysvětlují jako něco, co pro někoho udělám, ale chci vrchovatě vrátit zpět…asi cítíme, že je to špatný přístup k věci. Sám se řídím pravidlem, že nečekaná radost je větší, než očekávaná :D. Tudíž vyhledávám situace, kde mi je odměnou za mou laskavost úsměv a radost druhých. Bohatě mi to stačí.
Sledujme, prosím, reakce lidí a čerpejme radost z jejich překvapení a úžasu nad tím, co pro ně uděláme. A pokud neznáte toho člověka? Nikdy jste ho neviděli? No a? :D Tím líp!
• Vidíš na zastávce, kde se Ty orientuješ i se zavázanýma očima, zmateného člověka, který ani neví směr své jízdy, číslo spoje atd.? Choď za ním! Zeptej se, jak můžeš pomoct.
• Šel jsem jednou okolo řeky a jsem u velkého splavu. A jde proti mně matka a její dítě je hodně před ní. Sestupuju po mokrých slizkých schodech vedle splavu. Vidím, že máti moc zodpovědnosti a rozumu nepobrala a je tak daleko od dítěte, že kdyby právě teď uklouzlo, tak je ve splavu. Proto jsem zůstal u dítěte, dokud máti nepřišla. Ano, i když ostatní nemají zodpovědnost, mějme ji alespoň my!
• Nebo…stojím u přechodu pro chodce, čekám na zelenou, přede mnou stojí máma a dítě vypluje dudel a ten spadne na zem, v tom padne zelená a oni se rozejdou...Beru dudel (chci si ho sice nechat :D ), ale říkám prckovy: "Hele něco jsi ztratil prcku!", máma v úleku i nadšení :"Jé děkuju mooc, on by mi bez něj hrozně řval pak…". Já:"No to se nedivím, když se dívám na ten dudel …růžový pěkný nový…já ho ztratit, tak taky řvu jak lev .." . Máma: smích :)
Nemusíme být hrdinové a zachránit půlku světa, ale musíme umět zachránit člověka, který je vedle nás, tedy -rodinu -partnery, ty především, a také toho člověka, kterého míjíte na ulici :) To je naše každodenní povinnost, včetně těch všech ostatních povinností.
Popravdě ráno když se vzbudím…ano, když ! už se vzbudím, :D těším se na den, který může být naplněn mým úkolem pomoct čímkoli, kdekoli a komukoli :). Situací vyžadujících si pomoc jsou tisíce-každý den! Stačí si jen vybrat. Ber to s kľudom ! :) Řídím se pravidlem: Každý dobrý skutek se ti tisíckrát vrátí …ve zlém! :D :D Tohle mě děsně táhne vpřed, protože tenhle poměr chci co nejvíc změnit :D. Život je jen divadlo, beru to jako hru. Kdo si hraje, nezlobí, však to znáš.
• Pochval lidi za jejich práci…umíš-li si vážit lidské práce. Já ano. Viděl jsem pána, co nám kdysi před kolejemi už od brzkého rána upravoval venkovní areál kolejí (trávu, keře, chodníky atd.) Byl tam dennodenně, no nikdo si ho ani nevšiml a ani ho nepozdravil…proč? Nevím, je mi to záhadou. Ale co vím, že z lidí se vytrácí lidskost, pochopení, empatie a úcta k druhému. Takže když jsem šel z oběda (najezený a spokojený) on tam zas pracoval a bylo chladno, každý kolem něj jen mizel do budovy, do tepla. Já šel k němu a říkám mu :"… Dobrý den, já Vám jdu moc poděkovat, že to pro nás tady děláte hezké okolo kolejí…" , on se na mě podíval s naprostým zděšením…já se ho zeptal :"Děkují Vám lidé za to, co tady děláte?" , podíval jsem se do jeho bledě modrých očí, a ony se zalily slzami a jen zakroutil hlavou, že ne. Já jsem ho chytl za rameno a říkám: "No a právě proto jsem tady já, abych Vám to řekl. Za všechny, co to neříkají…", on jen sklopil hlavu a pokračoval v práci, jako by se bál, že ho hned někdo napomene za to, že nepracuje.
• Další případ jsou všechny paní uklízečky. Vidím velice často, že je takovými lidmi opovrhováno, až je mi z toho zle. Proto když vidím, že okolo těchto lidí každý chodí jak okolo něčeho a né okolo někoho, tak je vždy zdravím a usmívám se na všechny uklízečky. Ty po mém pozdravu většinou zastaví své práce a otáčí se za mnou s výrazem -odkud mě ten člověk zná, že mě zdraví, vždyť tady uklízím roky a ani můj zaměstnavatel mě nikdy nezdraví-…
Neznám tyto lidi odnikud, jen znám hodnotu lidské duše a rád ji ocením.
• Pomáhat lze kdykoli…stojím na vlakovým nádru v řadě na jízdenku (dcl pozdě večír), už mám přijít na řadu a vbíhá tam dívka s fakt vyděšeným obličejem, oči jí tikají a měří si délku řady před sebou. Nervózně přešlapuje a vypadá, že se rozbrečí…situace je mi hned jasná, né že bych byl „ajnštajn“, ale v našem světě, kde vládne samolibost a excentričnost, chci být výjimka. Podívám se na řadu za sebou (asi 20 lidí) a všichni vypadají, že opravdu nespěchají. Vyndám si sluchátka z uší a volám přes celou řadu na tu holku:"Spěcháš?" ona vyhrkla:"Jo jede mi to za 2 minuty!", já se na ni ještě zadíval s vážnou tváří a říkám:"Tak pojď ne?!" , ona začala rychle mrkat a oči jí začaly slzet a rozběhla se k pokladně, pustil jsem ji před sebe, okamžitě šla na řadu a já hned šel ke druhému okýnku, takže v cajku. Stihla vlak a nezůstala tedy sama v noci křehotinka na zaplivaným nádru? Kdo ví, věřím, že jo. Měla dost času to pak doběhnout i s jednou nohou a tato dcérka měla obě. A i kdyby ne …prostě ve světě ignorantů buďme těmi vnímajícími a dejme někdy přednost bližnímu před sebou. Smiřme se sic, že nás bude poskrovnu, ale náš počet se nezvýší, když to nebudeme zkoušet. Tím, že budeme vnímaví k okolí a pořád se budeme snažit někomu pomoct, nemusíme mnoho dokázat, no ignorováním svého okolí můžeme strašně moc pokazit.
Myslíte, že andělé jsou jen v nebi? Anděl může být každý z nás tomu druhému. Lidé si to ale neuvědomují, a jejich andělská křídla jsou zatím sklaplá a čekají, že to „odlítá“ někdo jiný. Tak se nebojme svá křídla rozvinout a svými perutěmi chránit ty slabší. V principu je to velice jednoduché. Vždy bude někdo silnější než Ty a zároveň i slabší než Ty. Vyber si ty slabší a ty chraň svými křídly anděla a modli se a věř, že přijde někdo silnější a zaštítí zase Tebe…takto se mohou chránit všichni :) Protože ale vždy někdo v tomto článku vzdá své úsilí, vznikne trhlina a spousta lidí není chráněna. Pak jsou tímto světem bez milosti rozmetáni. Nedovolme to a snažme se, jak jen můžeme.
Požehnání a milost ať je s Vámi všemi a zlo ať ve Vašich životech a nad Vámi nemá žádnou moc + :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.